Jiří Babica
Hubnul jste někdy i vy sám, máte na to nějaký osvědčený postup?
Když v práci zažíváte stres, hubnete automaticky. A pokud se přesto stane, že pět kilo přiberu, jdu a běhám. Ráno vstanu, je mi strašně, uběhnu třeba jen padesát metrů, další den si dám šest set metrů, další den sedm set, pak kilometr a půl a po deseti dnech najednou zjistím, že mě to baví. A to je krásný pocit. Pohyb je při shazování kil nejdůležitější, nemá se cenu vymlouvat. A když běhat zrovna z nějakých důvodů opravdu nemůžu a chci trochu zhubnout, nakupuju potraviny s 0,1 % tuku. Když si chvíli hlídáte, co jíte, zhubnete o pět kilo úplně automaticky. Ale kdo chodí pravidelně cvičit, měl by jíst pestře a nic moc nevynechávat, aby jeho tělo dostávalo dost vitamínů a bílkovin. Univerzální recept na hubnutí ovšem neexistuje. Jeden můj kamarád pokaždé přestane jíst vepřové maso a dává si hovězí, úplně vynechá bílou mouku, nejí rohlíky ani knedlíky, přestane pít pivo a začne pít víno a takhle vždycky zhubne. Ale znám i fanatiky, kteří jednou za tři roky drží tlačenkovou dietu - to dva měsíce nejíte nic jiného než tlačenku a shodíte dvacet kilo.
Všude na světě jsou štíhlí i obézní lidé, u nás ale lidé s kily navíc neustále přibývají. Jste náruživý cestovatel a dobře znáte rozmanité národní kuchyně. Myslíte, že je nějaký jídelníček nejvhodnější pro udržení štíhlé linie?
Nejlepší je inspirovat se kulturou, kde jsou lidé štíhlí a zdraví. Třeba v Thajsku jsou všichni štíhlí, svalnatí a zdatní. Můžete se inspirovat jejich kuchyní - odnaučit se knedlíky a zkusit nezvyklá jídla. Ale úplně nejdůležitější je najít si vlastní cestu. Existuje mnoho knih s návody, co všechno jíst a nejíst, aby byl člověk hubený. Hodně lidí se k tomu vyjadřuje a každý vám bude tvrdit, že zrovna jeho názor je správný. Někdy se pak zapomíná, že jídlo nejsou jen živiny, ale především zážitek. Nechci přece denně jíst něco, co mi nechutná, ale budu po tom vypadat hezky. Nic se nesmí přehánět a u některých návodů na zdravou stravu mám dojem, že je snad psali vůdci nějaké sekty. Osobně jsem absolutně proti jednostranné stravě. My jsme masožravci a ani tučnější maso nikomu neškodí, když ho nejíte každý den.
Žil jste dlouhá léta v Německu, cestujete, a máte proto srovnání. Proč jsou Češi obézní? Myslíte, že je to naší kuchyní?
Není to kuchyní, ale zvyky. My jsme národ přežíravců. Mezi českým a německým nákupním košíkem je neuvěřitelný rozdíl. Němec ráno vstane, jde do pekárny a koupí si dvě housky. Pak se staví vedle u řezníka, vybere si dva plátky něčeho, vrátí se domů a sní to. My si koupíme patnáct rohlíků, k tomu dvacet deka toho, deset deka tamtoho a vším narveme lednici. A pak si říkáme, že to přece musíme sníst. Češi nejedí, protože mají hlad, ale protože nechtějí nechat zkazit jídlo v lednici. Navíc tak utratí neuvěřitelně peněz. Začíná to právě u nákupu - když upeču celé kuře, musím ho dojíst, proto lepší je koupit si jen prsíčka a udělat jen tolik porcí, kolik je strávníků. Také je v nás zakořeněný názor, že musíme mít dvakrát denně teplé jídlo. Dát si omáčku s knedlíkem k obědu, a ještě k večeři, to nedělají nikde na světě. Navíc je samozřejmě rozdíl mezi chlapem, který tahá polena od rána do večera, a taxikářem, který celý den sedí.
Stále mluvíme jen o dospělých lidech, kteří o sobě mohou rozhodovat sami. Spousta obézních lidí má s váhou problémy už od dětství.
Samozřejmě. Kdo chce být celý život štíhlý, musí začínat už odmalička. Bohužel dítě jídlo moc neovlivní a nemůže ve dvou letech dát rodičům přes papuli. Když neběhám, neskáču, jsem krmený dvakrát denně masem a knedlíkem, je logické, že budu tlustý. U dětí za nadváhu opravdu mohou rodiče, děti dokonce často vypadají jako oni. Naše děti rozhodně do jídla nenutíme a nemusejí dojídat. Nemáš hlad, nemáš. Ale v půl deváté večer už nic nedostaneš. Děti by měly být odmalička vedeny k tomu, že jedí, když mají hlad, a že se mají jednou denně pořádně najíst.
Lze u nás vařit dobrou cizokrajnou kuchyni?
Nikdy neuvaříte stejné jídlo jako v cizině, protože u nás neseženete kvalitní čerstvé suroviny. To ale neznamená, že se nemůžeme cizokrajnými kuchyněmi inspirovat. Exotických polotovarů je v obchodech dost a vyplatí se seznámit se s nimi. Když si uvaříte květák a nalejete si na něj indickou kari omáčku, dostane úplně jinou chuť, než jsme zvyklí, a přitom se vůbec nenadřete. Exotických ingrediencí se prostě nebojte. Například originální indická kari pasta je velice pálivá, stojí pár korun a balení vydrží třeba rok. Dám trochu na pánev, k tomu vařenou zeleninu a smetanu, trochu povařím, a získám lehké zeleninové jídlo nové chuti. Nebo sezamový olej - lahvička stojí sice sto korun, ale stačí jen pár kapek, a jídlo je úplně jiné. Nejlepší ovšem je, když v nějaké zemi žije víc lidí pocházejících z jiné kultury. Dovážejí si pro sebe potřebné ingredience a suroviny, otevírají restaurace a seznamují místní se svojí kuchyní. Třeba v Německu mají vynikající turecké restaurace. My jsme si zvykli na vietnamské a čínské restaurace, ale ty nejsou tak kvalitní.
Naopak - je něco, čeho je se škoda vzdávat?
My Češi jíme nejlepší vepřové maso, které existuje, to se nedá s německým srovnat. Je to dáno tím, že se u nás prase vždycky chovalo na maso, zatímco kráva na mléko, proto nemáme takové hovězí. Dobré je také využívat sezónní zeleninu, jako se to dělalo dřív - klidně si čtrnáct dní vařte jen jídla z květáku. Já jezdím do holešovické tržnice, kde si nakoupím třeba i dvě plné tašky zeleniny a ovoce. Když totiž kousnu do dovezené švestky v supermarketu, nepoznám, co to vlastně je, všechno chutná stejně. Vše je vypěstované tak, aby to dobře vypadalo. Proto u nás moc nekupuju exotické ovoce, nezdá se mi kvalitní.
Jste dlouholetý sportovec. Názory na to, co jíst a nejíst před sportovním výkonem, se dost liší. Co jíte, když si jdete zahrát? A když ráno jdete běhat, tak nalačno?
Když vím, že si jdu večer zahrát, končím obědem. Po páté hodině si už nedám vůbec nic - cítil bych se pak moc těžký. Před zápasem nepiju ani pivo, ani limonádu, jen si s sebou vezmu vodu. Potom si dávám většinou pivo, které k tomu patří - zasytí mě a zažene žízeň. Po dvou hodinách dostanu hlad, ale nesmím přijít domů, otevřít lednici a nacpat se. To je to nejhorší, co bych mohl udělat - sním tedy třeba jenom jablko. Když běhám, tak ráno vstanu, obleču se a vyrazím. Pak si dám studenou sprchu, která mě krásně probere, a snídám až za hodinu.
Váš pořad v televizi je velice oblíbený mezi „obyčejnými" kuchařkami, ale zároveň se okolo něj strhla mediální kampaň a na internetu jsou vaše postupy terčem kritiky. Čím si to vysvětlujete?
Zásadně je nutné odlišit domácí a profesionální kuchyň. Když přijdu jako kuchař ráno do práce, jako první zapnu sporák pod dvěma velikými hrnci s vývarem. Když si ale doma chci udělat k obědu omáčku, nebudu přece několik hodin vařit vývar. Kdo chce, ten samozřejmě klidně může, ale my se bavíme o situaci, kdy máte hlad a chcete pro sebe a pro rodinu uvařit tak, aby všem chutnalo. V některých televizních pořadech se vaří a vaří a najednou, kde se vzal, tu se vzal, zjeví se u sporáku džbáneček s drůbežím vývarem. A já se ptám, kde ho vzali? Mnoho lidí to odradí, řeknou si: nemám žádný vývar, nemůžu si tedy to jídlo připravit. A já říkám, proč nepoužít vývar v kostce? A vůbec: je ho tam opravdu nutné dávat? To je rozdíl mezi domácí kuchyní a restaurací, kde jsou hosté zvyklí na určité chuti, kvůli kterým zde obědvají či večeří. Když vyrazím do luxusní restaurace, očekávám samozřejmě, že vaří na sto procent a nepoužívají vývar z prášku.
Překvapující také je, jak lidé negativně reagují na změny v domácích receptech.
Když moje máma dělala plněné papriky, musely jich být čtyři kotle - jedli jsme celý týden, jak nám chutnaly. Ale když jsem se o tenhle recept s diváky podělil, zvedla se šílená vlna odporu, že takhle se plněné papriky nedělají. Každá rodina nebo vesnice má totiž svůj recept, na který nedá dopustit. A přitom se mohou zkušenostmi jiných obohatit - třeba jedna divačka původem z Maďarska mě naučila dávat do paprik nové koření, bobkový list a celý pepř. Nedávno mi někdo řekl, že jsem hrozný, protože jsem dal do francouzských brambor majoránku - prý tak kazím celé kuchařské dílo. A já říkám: když ji tam nechceš, nedávej ji tam, to je přece tvoje věc. Nedělejte si z přesného dodržování receptů hlavu. Nedávno jsme byli v Argentině, kde k opečenému masu podávají vynikající omáčku. Říkají ji chimi churi a každá hospoda má vlastní recept. Když teď udělám svoje chimi churi a někdo řekne, že se přece dělá jinak, protože ho v Argentině ochutnal v jedné hospodě, je to nesmysl. Vždyť třeba v Itálii dělá každá pizzerie něco jinak, existují různé krajové varianty. Nikde přece není psáno, jak co má chutnat. A nikde také není psáno, že se nemůžeme nechat inspirovat nějakým receptem a vytvořit nový po svém.
Jak shodit pět kilo podle Jiřího Babici
Zelí nakrájené na kostky, cibuli, čerstvou papriku a celer zalijte vodou a vařte. Po patnácti minutách přidejte rajčata nebo dvě lžíce rajského protlaku. Přidejte polévkovou kostku, ochuťte zázvorem a kari a jezte po celý týden, klidně i dvacetkrát denně. Po týdnu přidejte zeleninové a lehké nudlové saláty. Uvařte penne, nechte vystydnout, přidejte cherry rajčátka, nakládaná či sušená rajčata, kapku oleje, balzamiko a nahoru parmezán. S takovou dietou máte pět kilo dole okamžitě, a ještě se dobře najíte.
Barbora Zvěřinová, Adéla Brabcová
Poslat emailem
Tisk
Facebook
