Sportuju kvůli zdraví
Sportu jste se aktivně začala věnovat před pěti lety. Co vás k tomu vedlo?
Z neustálého sezení u nástroje jsem měla bolesti zad. Ortoped mi tehdy řekl, že pokud neuplavu pravidelně alespoň kilometr denně, u nástroje brzy nevydržím sedět vůbec. Týž den jsem si koupila plavky a šla plavat. Po třech měsících jsem o bolesti zad nevěděla, ale sport už mě nepustil. Plavky a brýle jsem si balila pokaždé, když jsem odjížděla do zahraničí. Později jsem díky bývalému příteli objevila běh a kolo.
Takže jste byla tak aktivní i kvůli němu?
V podstatě ano, on je amatérský triatlonista, závodí v sérii Ironman a má pěknou sbírku kol. Na jeho silničním kole Cannondale jsem ujela svých prvních sto kilometrů v kuse. Jízda na tomto silničním kole byl pro mě jedinečný zážitek, jelo doslova jako střela! Na podzim jsem se ale projela v kopcích v okolí Karlštejna a tam jsem dostala pěkně do těla! Myslím, že 40 kilometrů v náročném terénu vydá za stovku na rovince.
Pokud jde o běh, hlídáte si výkonnost?
Dostala jsem měřič tepové frekvence, a tak si při běhu alespoň kontroluju tepovku. Vím, že bych si měla hlídat výkonnost a výsledky tréninků si zapisovat, ale to zatím nedělám. Obyčejně běhám tak hodinku mírným tempem a soustředím se hlavně na výdrž. Nedávno jsem začala i s intervalovým tréninkem. Mým cílem je jednou zaběhnout půlmaraton, možná zkusím i nějaký triatlonový závod.
Pěstujete i indoorové aktivity?
V zimě chodím pravidelně na spinning, ale běžící pás ve fitku mě příliš nebere. Dosytosti jsem si ho užila, když jsem hrála na festivalu v Mexico City. Asi pět dnů v kuse jsem měla problémy vyrovnat se s časovým posunem a budila jsem se pravidelně ve čtyři ráno. Než abych se převalovala v posteli, chodila jsem radši do hotelového fitness centra běhat...
Dá se tedy říci, že preferujete spíše dynamické sporty?
Určitě, jóga nebo tchaj-ťi by pro mě nebylo. Dokud jsem nesportovala, bývala jsem často unavená. Sport je pro mě „ventilem", pomáhá mi pročistit si hlavu, v níž nosím miliony not. Můj ortoped mě dnes chválí za to, že jsem si dokázala vybudovat svalový korzet, který drží má záda pohromadě. Prosedím za nástrojem mnoho hodin a nedovedu si představit, že bych při hře trpěla bolestmi.
Máte vedle sportu také čas na relaxaci?
Po zkušenosti z předloňského roku, kdy jsem si sáhla na dno svých sil, už vím, že práci musím kompenzovat relaxací. Tehdy jsem končila denní studium cembala v Brně, zároveň jsem studovala ve Švýcarsku, učila jsem na konzervatoři v Ostravě a ještě jsem koncertovala. Bylo toho na mě trochu moc. Navíc jsem „přechodila" chřipku, až to už můj imunitní systém nezvládl. Nejdřív jsem dostala zánět ledvin a infekce se postupně rozšířila do krve. Týden jsem měla čtyřicítky horečky a v nemocnici jsem si poležela 14 dnů. Od té doby neriskuju. Zdraví je pro mě na prvním místě, i když pořád žiju poměrně dynamicky a stále se pohybuju po celé Evropě.
Tvrdíte o sobě, že jste velký gurmán. Přitom jste ale velmi štíhlá. Daří se vám držet si linii jen díky sportu, nebo se musíte jako většina žen hlídat?
Musím se přiznat, že jídlo je má slabost. Kdybych se nekontrolovala a jedla všechno, co mi chutná, mám za chvíli 200 kilo! Nedělá mi problém sníst na posezení půl kila belgických pralinek. Bohužel nejsem ten typ člověka, který může jíst vše a v jakémkoliv množství, takže u mě za štíhlou linií stojí tvrdé odříkání a sport.
Letos jste měla premiéru na Pražském jaru, uskutečnila jste sérii koncertů ve Francii, Polsku a na Slovensku. Jak kloubíte profesní a soukromý život?
S mým osobním životem je to složité. Je to daň za úspěch. Když se vám daří a máte hodně koncertů, jste pořád na cestách. Vím, že časem se chci usadit, ráda bych si vybudovala nějaké zázemí, kde budu doma. Zatím ale nevím, kde to bude. Pořád mám věci na několika místech. Doposud byl mým přístavem Havířov, kde jsem se narodila a kde žila moje babička. Ta se však nedávno přestěhovala k mé tetě do Hradce Králové.
Studovala jste v Holandsku, v Belgii a teď ve Švýcarsku. Jak řešíte v zahraničí bydlení?
Mám kolem sebe spoustu andělů. Jsou to lidé, kteří mě provázejí po mých cestách a nezištně mi pomáhají. Když jsem studovala v Holandsku hru na cembalo, pronajala mi kamarádka jen za náklady na dva roky byt. Své věci mám pořád na třech místech a občas se mi stane, že mi něco nezbytného chybí. Ať už jde o doplňky, třeba náušnice k šatům, v nichž koncertuji, nebo o noty, které jsem si musela jednou před vystoupením narychlo ofotit od spolužačky.
Letos na podzim jste v Havířově produkovala 1. ročník festivalu Vox Organi. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Role uměleckého dramaturga pro mě byla úplně nová. Byla jsem ráda, že se můžu právě takhle realizovat, navíc na domácí půdě. Díky studiím v zahraničí jsem se seznámila s mnoha vynikajícími varhaníky z celého světa a teď jsem je prostřednictvím festivalu mohla představit i publiku u nás. Když ovšem budujete cokoliv „od nuly", je to vždy běh na dlouhou trať. Měla jsem obavy z toho, zda bude festival úspěšný a jestli si na něj návštěvníci najdou cestu. Nakonec se vše podařilo a já už se těším na další ročník.
Panuje mezi varhaníky nějaká rivalita?
Jistě, stejně jako v každém jiném oboru. Já si ale myslím, že je stravující a kontraproduktivní, když se člověk užírá tím, že konkurence má větší úspěch. Snažím se řídit podle vzoru svého profesora Reitze Smitse, který mě učil v Holandsku a pak v Belgii: přej a bude ti přáno. Reitze je nadšený muzikant, a tím se nakazíte. V jeho třídě jsme všichni spolupracovali, podporovali jsme se a navzájem se inspirovali. Můj spolužák ze studií v Belgii nedávno vyhrál prestižní varhanní soutěž v Bruggách. Hráli jsme teď spolu koncert pro čtyři ruce, vyměňujeme si názory, mluvíme spolu o hudbě... Snažím se mít se svými kolegy přátelský vztah. Nejen proto, že si můžeme pomoci.
Proč jste se rozhodla kromě varhan vystudovat i cembalo?
V Holandsku patří k běžné praxi, že varhaníci jsou zároveň cembalisté. Ostatně tak tomu bylo i v historii. Cembalo je pro mě jednoznačně obohacením. Oba nástroje jsou klávesové, ale technika úhozu je trochu jiná. Zvuk cembala je konkrétnější než u varhan, takže když nemáte úplně precizní techniku, uslyšíte při hře i drobné „nedostatky" úhozu mnohem více než u varhan. Zatímco varhany jsou spíše nástrojem sólovým, na cembalo máte více příležitostí si zahrát i s jinými muzikanty. Často jste součástí ansámblu, musíte pracovat v týmu a přizpůsobit se ostatním. Tato zkušenost je pak pro hráče jako sólistu velmi obohacující.
Věnujete se nejen klasické hudbě, ale i současné. Pro další sezonu připravujete multimediální projekt. V čem spočívá?
V Holandsku jsem se seznámila s mnoha skladateli z různých zemí. Tři z nich pro mě v současně době píší skladby, které zazní na putovním projektu holandského festivalu Voor de Wind. Uměleckým ředitelem tohoto festivalu je právě můj bývalý pedagog Reitze Smits. Tento projekt představíme nejen v Holandsku, ale i ve Švédsku, Francii, Dánsku a u nás. Bude to velmi netradiční koncert, na kterém zazní premiéry skladeb pro varhany a elektroniku. Součástí představení bude světelný design a možná i live video.
Už víte, na jakých přehlídkách se objevíte u nás?
Mělo by to být na festivalu Pražské jaro, ale ráda bych tento projekt prezentovala i na přehlídkách, které nemají s klasikou nic společného. Zájem už projevil festival Colours of Ostrava. Naším záměrem - stejně jako tématem mé doktorské práce - je představit varhany v jiném než liturgickém kontextu.
Je fakt, že většina lidí má varhany spjaté s kostelem a duchovní hudbou...
No vidíte, a přitom už na přelomu 19. a 20. století se začaly varhany stavět do velkých koncertních sálů a skladatelé pro ně psali virtuózní skladby, později i velmi avantgardní. Varhany se tak staly i koncertním nástrojem. Mojí snahou je ukázat zvukové možnosti tohoto nástroje a neobvyklým spojením s multimédii oslovit zejména mladé publikum, které by možná na tradiční varhanní recitál nepřišlo. Pak si třeba najedou cestu i na varhanní koncert do kostela.
Kateřina Chroboková se narodila 13. dubna 1977 v Havířově. Hru na vahrany a cembalo studovala nejen u nás, ale i v Belgii a Holandsku. Svou mezinárodní kariéru zahájila vítězstvím na Oundle International Organ Festival v Anglii 1999. Kateřina interpretuje hudbu všech stylů a období a je nadšenou propagátorkou soudobé hudby. V letošním květnu měla svůj debut na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro, na podzim zorganizovala 1. ročník festivalu Vox Organi v Havířově. V současnosti dokončuje studia hry na cembalo ve švýcarské Basileji a doktorandské studium na JAMU v Brně. Je svobodná a bezdětná.
Text: Andrea Skalická
Foto: David Port
Poslat emailem
Tisk
Facebook
