Toužím po hattricku - Denisa Barešová
Co se po vašem úspěchu změnilo ve vašem životě?
Pro mě je to splněný sen. V roce 2004 jsem vyhrála mistrovství světa juniorů a tehdy jsem si v euforii říkala, že bych ráda vyhrála i mistrovství světa seniorů - a nejen jednou. Už kdysi jsem toužila překonat Olgu Šípkovou, která po zisku titulu světové šampiónky ukončila kariéru, a tím se otevřela možnost dokázat víc než ona. Být druhou Češkou, které se podařilo vyhrát mistrovství světa, je pro mě čest.
Když vyhrají zlaté medaile hokejisti, slaví se v ulicích. Ale o vašem úspěchu se zdaleka tolik nemluví. Je sportovní aerobik pořád takovou popelkou?
Určitě. Je to pořád mladý sport, navíc málo medializovaný. A veřejnost si ho občas plete s aerobikem pro veřejnost. Ale to je úplně něco jiného. Sportovní aerobik je vrcholový sport.
Po vítězství jste nafotila pro jeden sportovní časopis odvážnější fotky. Je pro vás těžké najít hranici, do čeho už byste šla?
Vím přesně, do čeho bych nešla. Třeba akty a hodně odvážné fotky bych nefotila. Ty snímky, o kterých mluvíte, byly pojaté hodně umělecky. S tím jsem neměla žádný problém. Jsem sportovec, a proto chci v médiích především propagovat svůj sport. Chci dostat sportovní aerobik do povědomí lidí. Aby lidé ocenili jeho kvalitu. Na první pohled to totiž vypadá celkem jednoduše, ale když si zkusíte pár prvků, které na sebe musí bezchybně navazovat, zjistíte, že sportovní aerobik je velká dřina.
Z posledního světového šampionátu přivezl český tým pět zlatých a jednu stříbrnou medaili. Proč vlastně není sportovní aerobik olympijský sport?
Protože existují dvě federace - jednak Fisaf, pod jejíž hlavičkou soutěžíme my, a federace FIG, kam spadá gymnastický aerobik. Pravidla jsou podobná, laik rozdíl téměř nepozná. Sestavy gymnastického aerobiku však obsahují více stejných povinných prvků, a tak se podobá jedna druhé. Naše sestavy jsou rozmanitější, aerobně náročnější a můžeme v nich vyjádřit i nějaké téma. Ve výsledku je to i větší podívaná a show.
Vaše cesta k tomuto sportu nebyla jednoduchá, přestože je vaše maminka trenérkou sportovního aerobiku. Kdy jste s ním začala?
Asi v deseti letech. Předtím jsem se věnovala atletice a tenisu. Jednou mi skončil trénink dříve, a tak jsem se šla podívat na trénink aerobiku, měla jsem tam kamarádky. Právě pilovaly vystoupení, které měly předvádět na plese. Zaujalo mě, že budou veřejně vystupovat. Chytil mě ten exhibicionismus - něco se naučit, a pak to ukázat lidem. Zeptala jsem se mamky, jestli bych se sestavu mohla naučit taky, a začala jsem s nimi vystupovat.
Dva roky jste závodila ve tříčlenném týmu spolu se dvěma dalšími závodnicemi. Proč jste se osamostatnila?
Tým mě úplně nenaplňoval, a tak mi mamka navrhla, ať to zkusím sama. Nakonec jsem zjistila, že tady se mohu naplno projevit a ukázat vše, co ve mně je. Vyhovuje mi, když se můžu sama připravit a když vím, co všechno jsem do tréninků vložila.
V patnácti letech jste se stala juniorskou mistryní světa. Musela jste být skutečný talent...
A víte, že ne? Mamka mi kdysi říkala, že kdyby hledala talent, mě by si určitě nevybrala. Byla jsem vysloveně atletický typ, chyběla mi flexibilita. Ta je v tomto sportu velmi důležitá, musela jsem ji hodně rozvíjet.
Takže je váš úspěch spíše vydřený?
Je to tak padesát na padesát. Jedna věc je mít talent, druhá tvrdě trénovat a třetí dát do toho kus sebe. Nic není zadarmo a pokud chcete být nejlepší, musíte pro to něco udělat. Pro mě je sportovní aerobik především srdeční zaležitost. Je to sport, který mě bude doprovázet celý život a kde jsem zanechala své stopy. Chtěla bych ale dokázat ještě víc, protože vím, že stále nejsem na vrcholu. Vím, že mám ještě rezervy.
Co byste ještě chtěla dokázat?
Mojí motivací je dvojnásobná obhajoba světového titulu, a ráda bych získala hattrick i na mistrovství Evropy v letošním roce. Pokud bude při mně bude stát štěstí, věřím, že to dokážu.
Výkony hodnotí sedm rozhodčích. Je to objektivní?
Nikdy to nebude úplně spravedlivé, každý rozhodčí to vidí trochu jinak. Dva rozhodčí hodnotí technické prvky, tři aerobní složku, další dva se soustředí na umělecký dojem. Systém hodnocení se dá přirovnat ke krasobruslení. Hodnotí se choreografie, technická obtížnost, propojení jednotlivých prvků, ale i to, jak zvládáte přechody z prvku do prvku, nebo hudba a vzhled.
Jaká bývá na závodech atmosféra?
Na mezinárodních závodech jsem nezažila prázdné hlediště. Na posledním mistrovství světa v Holandsku bylo doslova narváno. Fandíme si navzájem, nedíváme se tolik na to, kdo odkud je. Nejvíc přátel mám paradoxně ve fitness aerobiku a hlavně v mimopražských klubech.
Nač myslíte, když jdete na plochu?
Především mám klidnou hlavu a mysl a také své osobní rituály. Snažím se, aby ze mě vyzařovalo hlavně to, že mě aerobik baví. Aby si diváci řekli: „Ta je dobrá!" Rozhodně nejdu na plochu s předsevzetím, že soupeřky rozdrtím, takhle se nehecuju.
Jak to je ve sportovní aerobiku s penězi? Vyplatí se vám ta dřina?
Za úspěch na mistrovství světa jsem dostala finanční odměnu, ale není to nic závratného, auto si za to nekoupím. Moje příprava stojí asi půl milionu korun, potřebuju mít hlavně sponzory. Nedávno jsem se stala členkou Dukly Praha, takže mě i tento armádní klub finančně podporuje.
Takže nemusíte brigádničit?
To rozhodně ne. Rodiče jsou vždycky největší sponzoři. (smích)
Jak vypadají vaše tréninky?
Jsou hodně různorodé. Jeden zaměřujeme na odraz, jiný na sílu, další na techniku prvků, k tomu pracuju na fyzičce a pravidelně běhám. Když chcete být nejlepší, nestačí trénovat dvě hodiny denně. Často mívám dvojfázové tréninky každý den kromě neděle, kdy se věnuju relaxaci a wellness. Také mám svou sportovní fyzioterapeutku, se kterou vylepšujeme techniku prvků, a zároveň tím předcházíme zdravotním problémům.
Jsou v sestavě i povinné cviky?
Cviky v sestavách jsou povinné a povinně volitelné. Povinné cviky, které musí obsahovat každá sestava, jsou jumping jacky, čtyři vysoké švihy tzv. high leg kicks a čtyři kliky. Celkově musí sestava obsahovat sedm povinných a povinně volitelných prvků v obtížnosti, kterou si sami zvolíte. Na každou sezonu připravuji novou sestavu. S choreografií mi pomáhá už třetím rokem Italka Emanuela Abbate. Ženská kategorie je ve sportovním aerobiku královskou disciplínou, kde je vždy největší počet závodnic a o titul je vždycky největší boj.
Je tam i nepřejícnost?
Spíše velká rivalita, tak jako v jiných sportech. Je cítit, že každá z nás chce vyhrát.
Studujete pedagogickou fakultu, obor tělovýchova a sport se zaměřením na společenské vědy. Vědí ve škole, že jste mistryní světa?
Doufám, že ano. I když se tím nechlubím. (smích)
Studujete individuálně?
Řádné studium bych nezvládala. Už jsem musela odložit jeden semestr, při dvojfázových trénincích bylo hodně náročné všechno stíhat. Já neumím dělat dvě věci najednou. Buď sport, nebo škola. Díky individuálnímu studiu se můžu věnovat škole až po závodech.
Chcete být jednou učitelkou?
Mně se na tom líbí, že součástí studia je právě sport. Je to něco jako FTVS, ale limity nejsou tak náročné. A díky společenským vědám získám všeobecný přehled. Beru to spíše jako přípravu na trénování jednou v budoucnu. Určitě chci dokončit bakaláře a jestli čas dovolí, případně i magisterské studium.
Vaše maminka provozuje v Čelákovicích fitness studio. Předcvičujete tam?
Komerčnímu aerobiku se nevěnuju, ale připravuju malé děti ve věku osm až deset let. Nejsem trenérka, není možné ve dvaadvaceti letech trénovat děti na profesionální úrovni, na to jsem moc mladá. Ale mám zkušenosti a poznám talentované dítě, které pak mamce doporučím. Věnuju se i starším slečnám, které si chodí jednou týdně zacvičit dance aerobik.
Jak funguje vaše spolupráce s maminkou, která je zároveň vaší trenérkou?
Kdysi to bylo horší, byla jsem taková temperamentní drzá malá holka, moc jsem neposlouchala, na kritiku jsem neslyšela. Ale mamka to se mnou naštěstí vydržela, takže dneska už je naše spolupráce úplně o něčem jiném.
Neměla jste nikdy chuť to zkusit s nikým jiným?
Mamku bych nikdy nevyměnila. Ani dřív, když jsme občas měly nějakou krizi. Kdysi mě chtěla dát do jiného klubu, ale já o tom nechtěla ani slyšet, to bych raději skončila. Vím, že díky ní jsem se dostala tam, kde jsem teď. Máme hezký vztah, nejen jako matka a dcera, ale i jako nejlepší kamarádky.
Jakou máte představu o budoucnosti?
Jednou bych chtěla mít s mamkou vlastní fitness centrum založené hlavně na pohodě. Mohla by tam být i kavárna, bazén, lidé by tam chodili si nejen zacvičit, ale i zarelaxovat. Také mě lákají charitativní projekty. Ráda bych jednou pomáhala dětem, které mají talent, ale nemají možnost ho využít, jsou třeba z dětských domovů nebo ze sociálně slabších rodin.
Žijete sportem, studujete. Máte čas i na jiné aktivity?
Když skončí sezona, tak se nějaký čas najde. Ráda čtu, zajímá mě esoterika a autobiografické knihy. Mám ráda jak hory, tak moře, a dovolenou vždycky spojuju s aktivním odpočinkem. Ráda poznávám i nové země a kultury.
Jste velmi štíhlá. Musíte se držet, nebo jíte cokoli?
Jím moc ráda, ale stravuju se zdravě. Naštěstí mám rychlý metabolismus, takže i rychleji spaluju.
Umíte vařit?
Někde jsem se dočetla, že Střelci bývají nejlepšími kuchaři. Škoda, že na mě to asi neplatí. Nikdy nebudu žena do domácnosti, na to jsem příliš aktivní, ale vařit se učím a myslím, že dělám pokroky.
Naše nejúspěšnější závodnice ve sportovním aerobiku Denisa Barešová se narodila 13.12. 1988. Je aktuální mistryní světa ve sportovním aerobiku v kategorii žen, v posledních dvou letech získala i titul mistryně Evropy. Žije v Čelákovicích, kde ji trénuje Vlaďka Barešová. Sportu se Denisa věnuje i ve volném čase - ráda plave, běhá a hraje tenis. Jejím vzorem je Roger Federer. V současnosti studuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.
Text: Andrea Skalická
Poslat emailem
Tisk
Facebook
