Vyžívám se v procházkách - Marta Jandová
Češi vás objevili v roce 2009, když jste dělala porotkyni při Superstar. Nestáhla jste se poté do ústraní?
Trochu ano, hodně jsem jezdila do Německa za prací, loni na podzim jsem tam byla tři měsíce v kuse. Když jsem v Praze a mám chvíli čas, radši se sejdu s kamarádkou, než abych šla někam na večírek. I když to možná tak nevypadá, svůj osobní život chráním. Sláva mě tolik nezajímá.
V devatenácti letech jste odešla do Německa, založili jste kapelu Die Happy a postupně se vám podařilo prorazit. Je pro Němce důležité, že nejste žádné „rychlokvašky"?
Stoprocentně. A myslím, že to hodně oceňují i fanoušci. Loni jsem v Německu pro televizi Pro7 dělala porotkyni v soutěži Popstars. Někdo mě za to pak na našich webovkách kritizoval, ale naši fanoušci mu odpověděli: „Vždyť maká už 17 let, tak co chceš?" Právě vědomí, že jsme se dostali nahoru postupně, mi dává v práci víc svobody. Už nemusím být jen za rockerku.
Jste dnes ráda, že jste se v Česku proslavila až poté, co jste uspěla v Německu?
Asi to mělo nějaký smysl. Žila jsem tam skoro 17 let a najednou jsem se vrátila zpátky, hrozně rychle to uteklo. Ani nevím, jestli jsem ráda, že jsem se vydala právě touhle cestou, nepřemýšlím o tom. Vždycky si jen říkám, že je zvláštní, co všechno se za tu dobu stalo. Že jsem odešla, abych se pak zase vrátila. Když jsem už měla pocit, že je Německo pro mě mrtvé, začala jsem tam dostávat nejvíc pracovních nabídek. V Praze žiju druhým rokem a loni jsem byla v Německu skoro pořád. Mohla jsem se tam odstěhovat zpátky.
Myslela jste, že tam ještě máte nějaké zázemí...
Už ne, ale přemýšlela jsem o koupi malého bytu v Berlíně, kde by se dal pořídit ještě jakžtakž levně. Ale pak jsem si řekla, že když někde splácet hypotéku, tak radši doma. Kdybych jednoho dne neměla co do úst, abych měla zázemí v Praze a nemusela se stěhovat do Berlína.
Jak dlouho budete ještě pendlovat mezi Českem a Německem?
Letos chci práci v Německu výrazně omezit. Cítím, že jsem šťastná, když se můžu probudit a usnout ve své vlastní posteli. Když nemusím nikomu dávat psy na hlídání. Navíc jsem tady vstoupila do dalšího muzikálu. Kat Mydlář bude mít premiéru 24. února a do té doby zkouším od rána až do večera, ale to mi nevadí, protože tam si můžu vzít psy s sebou. V Čechách jsem ráda: mám český mobil, můžu být se svou nejlepší kamarádkou, zavolat kdykoli tátovi. K cestám do Německa začínám mít trochu averzi.
Díky tomu, že jste žila v Německu léta, můžete srovnávat: jsou tam lepší možnosti sportovního vyžití než u nás?
Nemůžu to tak úplně srovnávat, protože od té doby, co jsem v Praze, nemám na sport vůbec čas. Ale zdá se mi, že Němci jsou více sportovně založení, hodně z nich třeba jezdí na kole. Mně by se po Praze na kole jezdit nechtělo, nejen ze strachu, že mě srazí nějaký řidič, ale i proto, že Praha je kopcovitá a člověk musí mít celkem fyzičku.
Jaké sporty jste v Německu dělala?
Jsem všeuměl, všechny sporty jsem se vždycky naučila poměrně rychle. V zimě jezdím na snowboardu i na lyžích. V Německu jsem hodně jezdívala na kole. Teď už ho mám v Praze, ale trčí s vypuštěnými gumami ve sklepě, protože mi nefunguje pumpička...Ráda hraju tenis, squash a s klukama z kapely jsme si oblíbili beachvolejbal i vodní lyže.
To jsou všechno hodně akční sporty. Ty klidnější vás nebaví?
Jsem živel a potřebuju něco, u čeho se vyřádím. Uklidnit se a soustředit je pro mě trochu náročný. Kdyby se dalo jít na golf se psem, možná bych šla. Ale chodit čtyři hodiny po golfovém hřišti a pak ještě muset jít se psem na dvouhodinovou procházku, to už by bylo i na mě moc. Z klidnějších sportů mě baví jóga. S kamarádkou jsem byla v Indii, cestovaly jsme a poslední týden jsme se věnovaly józe. Ráno i odpoledne jsme cvičily a mezitím jsme prováděly různé odpočinkové aktivity: procházky potichu, ležení u oceánu nebo naslouchání přílivu. Bylo to moc fajn. Jóga mi pomáhá, i když není akční.
Děláte jógu i v Praze?
Zatím ne, loni jsem to bohužel nestíhala. Občas si zacvičím doma, když mě bolí záda. Ale můj největší sport jsou asi moji psi, pořád s nimi někde chodím. Uklidňuje mě, když jsem venku, v zeleni. Jako dítě jsem procházky nenáviděla, teď se v nich vyžívám. A s pejskaři se dobře povídá.
Bylo vám 36 let. Máte pořád tak dobrou fyzičku jako kdysi?
Fyzičku mám myslím slušnou, ale když dneska půjdu pěšky do třetího patra, budu zadýchaná, protože jsem včera vykouřila asi dvě krabičky cigaret. Spíše sleduju, že se mé tělo postupně mění. Už není tak pružný a hebký, občas mě zabolí třeba záda nebo koleno. Člověk to pozná i na hubnutí, před třicítkou to šlo jednodušeji. Teď musím nejen málo jíst, ale ještě se pohybovat, abych něco shodila.
Vím, že si přejete mít děti. Nevaruje vás lékař, abyste si pospíšila?
Nedávno se mě na to ptal, tak jsem mu řekla: to víte, na to musí být dva a musí k tomu být ten správný moment. Člověk si nemůže jen tak lousknout a říct si, že teď je ta chvíle. Nechávám to na osudu.
Hodně mluvíte o svých psech. Nemyslím to špatně, ale nahrazují vám tak trochu dítě?
To ne, jsou to přece jen jen psi. Svému dítěti bych chtěla lásku dávat trochu jinak, určitě bych ho nenechávala šest hodin samotného doma. Katze, jak své fence říkám, už se mnou dost prožila. Například jeden rozchod, který nebyl moc příjemný. Neměla jsem tehdy moc práce a chodila jsem s ní jen na procházky, což mi hodně pomohlo. Jsem moc ráda, že ji mám. Nedávno jsem si vzala ještě štěňátko-nalezence.
Život k vám byl dost krutý. Rakovina vám vzala v 17 letech maminku, poté i bratra. Je váš táta rád, že jste se z Německa natrvalo vrátila?
Táta je celej blaženej, že tu jsem. Ale taky mi nadává, že pořád někde cestuju. Dneska mi napsal rozkošnou smsku: „Dobré ráno, Martičko.Táta." Děkuju.
Dbáte na prevenci?
Chodím na gynekologii, hlídám si prsa. S kamarádkou jsme se nedávno shodly na tom, že synové jsou po matkách a dcery po otcích. Po tátovi mi můžou v nejhorším případě vypadat vlasy a v šedesáti si budu muset nechat vzít žlučník. Tak to ještě jde. Ale vážně: mám trochu strach, přesto zatím stále kouřím.
Jak relaxujete?
Miluju masáže, v tomhle jsem jako miminko. Mě když někdo hladí, jsem z toho úplně pryč. Dávám přednost masážím od ženy, ideální je pro mě thajská masáž. Rodilé Thajky to v těch rukách prostě mají.
V současnosti hrajete mimo jiné v muzikálu Ať žije rokenrol, který napsal váš táta spolu s Karlem Šípem. Jak se vám spolu pracovalo?
Myslím, že tátovi se muzika moc povedla, i když mi lidi můžou říct, že nejsem objektivní. Zkrátka - je tam pár písniček, které mě zaručeně rozbrečí. Já jsem komunismus zažila jen do svých patnácti let a táta mi vyprávěl, jak to tenkrát měli těžký, že nebylo jen tak vzít si muzikanta do kapely. Podle mě je to muzikál, jaký tu dlouho nebyl, je syrový a upřímný. A s živou kapelou.
Mimochodem, co vaše kapela? Když chcete omezit práci v Německu, vydrží vůbec?
Die Happy je moje první láska. Chci to s ní „táhnout" co nejdéle. V Berlíně ještě moderuju v televizi jeden hudební pořad, natáčení mi zabere jeden dva dny v měsíci, a u toho chci taky zůstat. Je to práce, která mě baví, navíc si tam vydělám a zaplatí mi to účty. V době, kdy se neprodávají desky, se rockovou muzikou moc neuživíte.
Budete letos vystupovat s kapelou i u nás?
Určitě, pojedeme festivaly a dubnu se chystáme na miniturné po Čechách a Slovensku, kde jsme ještě nikdy nehráli. Pro mě je ideální, že teď kluci přijedou za mnou, vždyť já jsem za nimi dojížděla pořád. Navíc se jim tu líbí, hlavně letní festivaly jim sedí. Loni jsme měli docela velké publikum, asi byli zvědaví, jestli ta šílená Čechoněmka něco umí.
Je pro vás kariéra důležitá?
Jediný, oč jsem opravdu hodně bojovala a do čeho jsem dala hodně peněz, je moje kapela, ale jinak mně všechno spadlo do klína. Nikdy jsem neprahla po kariéře, chtěla jsem cestovat a mít rodinu. Dneska už mě cestování tolik nebere, vyhledávám spíše domácí krb, gauč a procházky. Partnerské soužití s otázkami „Co mi uvaříš?", „Mám něco upéct?" je pro mě mnohem důležitější. Určitě nechci v životě jen vydělávat. To, co rychle vydělám, zase rychle utratím. Radši méně práce, peněz, ale více času na život.
Marta Jandová se narodila 13. 4. 1974 v Praze. Dcera muzikanta Petra Jandy se hudbě začala věnovat vážně až v 19 letech, kdy odešla do Německa se svým prvním mužem. Jejich společným snem bylo založit rockovou kapelu. Povedlo se - Marta zpívá už 17 let v kapele Die Happy. Na svém kontě mají řadu alb, z nichž některá vyšla i u nás. V roce 2009 dělala Marta porotkyni v soutěži Česko-Slovenská Superstar. Do Česka se vrátila před dvěma lety. Vidět ji můžete například v muzikálu Ať žije rokenrol. Marta je rozvedená, jejím přítelem je producent Viktor Mráz.
Text: Andrea Skalická
Poslat emailem
Tisk
Facebook
